Oblast Malé Asie (dnešní Turecko) představovala po dlouhá staletí centrum kultury, vzdělanosti a umění, a kulturně a politicky ovlivňovala další země po celém světě. V období svého největšího rozkvětu se těšila značnému blahobytu, v důsledku čehož se stávala častým cílem uchvatitelů z cizích národů a říší. Již od byzantského období se centrem národního, náboženského a kulturně-politického života křesťanských Řeků stala Konstantinopolis, jež určovala a řídila veškerý duchovní a politický život po celé Malé Asii.

Před rokem 1922 žilo (podle E. Venizelose) na území dnešního Turecka přibližně 2 845 000 Řeků, kteří tvořili zhruba 20% celkového obyvatelstva a velkou měrou se podíleli na tehdejší ekonomice. Po skončení první světové války byl Řecku na Pařížské mírové konferenci oficiálně přiřknut region Smyrny. Tuto skutečnost ovšem Turci odmítli uznat, což vedlo k propuknutí dalších bojů, a po porážce řecké armády v Malé Asii k nové smlouvě, tzv. Lausannské mírové smlouvě, podle níž muselo zhruba 1 500 000 Řeků opustit své domovy a vystěhovat se do Řecka. Cílem uprchlíků, hledajících lepší život se stala především velká města jako Athény, Pireas, Kavala, Soluň, případně ostrov Kréta. Jejich příchod zásadním způsobem ovlivnil řeckou společnost a kulturu, především pak hudbu, a dal vzniknout hudebnímu žánru nazývanému Rebetiko.

Vraťme se ale zpět do Malé Asie. Kulturní centra Malé Asie byla soustředěna především ve velkých městech podél severozápadního pobřeží, které tvořily charakteristické oblasti vyznačující se specifickou hudební tradicí. Na rozdíl od oblasti pevninského Řecka, kterému v té době dominují zbojnické lidové písně z venkovského prostředí, se v městských oblastech malé Asie do popředí dostávají písně pijácké, obecně emotivní písně a veršované balady. Analogicky je tomu tak i ve srovnání lidových tanců obou oblastí – pevninskému Řecku dominuje tsámikos, syrtos syngathistos a další těžší tance, zatímco v Malé Asii se tančí ballos, karsilamas a zeibekikos a další tance spojené s přístavními tavernami a lehčí zábavou.

Z hudebně-vědného hlediska je hudba Malé Asie hudbou modální, vycházející z byzantské hudební tradice. Tu rozvíjí i pod Tureckou nadvládou a navazuje na ni i mimo církevní prostředí. Stávající církevní a byzantské módy jsou doplněny stupnicemi perskými, arabskými a tureckými. Stejně jako v turecké a arabské hudbě se používají mikrotóny, rytmicky je obvyklé používání lichých rytmů, nejčastěji 9/8 (zeimbekikos, karsilamas) a 7/8 (kalamatiano). Z pravidelných rytmů je nejznámější chasapikos a tsifteteli (arabsky beledi). Vliv arabských rytmů se však v řecké maloasijské hudbě projevuje až začátkem 20. století.

Hudební nástroje, které se ve spojitosti s touto hudbou nejčastěji vyskytují jsou tyto:

  • politiki lyra (strunný smyčcový nástroj),
  • kanonaki (orientalní citera),
  • kavali (flétna) nebo klarinet,
  • santuri (cimbálek),
  • uti nebo laouto politiko (loutny).

Literatura:
[1] DRAGOUMIS, Markos. I paradosiaki mas mousiki 2. Athény : Adeto, 2001. s. ISBN 978-090-130-56-32.
[2] ALONEFTOU, Eleni. Závěrečná práce: Seznámení s rebetikem. Pražská konzervatoř, Praha, 2010.
[3] DRAGOUNIS, Maximos. Blog – Maximos Dragounis [online]. 2010-03-22 [cit. 2011-08-24]. Maloázijskí Gréci, nositelia a šíritelia gréckej vzdelanosti. Dostupné z WWW: <http://dragounis.blog.sme.sk/c/223530/Maloazijski-Greci-nositelia-a-siritelia-greckej-vzdelanosti.html

Comments are closed.